Právo ženy na rozhodnutí versus právo na život. „Potratová pilulka“ opět rozvířila české diskuzní vody a otevřela diskuzi nad právem ženy rozhodnou o tom, zda bude matkou či nikoliv. Naprosto mě fascinuje, že největšími přispívateli v diskuzích jsou muži, „pánové tvorstva“, kteří toho s prominutím povětšinou ví o těhotenství velké houby.
Ponechme prosím stranou diskuzi, od kdy v sobě žena nosí shluk buněk a od kdy už lze tento shluk považovat za živou bytost. Naprosto mě fascinuje, že většina odpůrců potratů (jakýchkoliv) Vám bez mrknutí oka sdělí, že když dotyčná nechce být matkou, že máme přeci v ČR tolik baby boxů, že snad není problémem beztrestně novorozeně odložit.
Za prvé bych ráda podotkla, že k početí dítě, jsou vždycky dva – muž i žena. Vina či nevina - příčina je na obou dvou ve stejné míře, ale důsledek už nese pouze a jen žena (někdy s podporou muže, někdy bez ní). Pro Vás, zastánců „baby boxů“ místo potratu mám pár poznámek. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se asi bude dotyčná osoba cítit, když bude 9 měsíců nosit pod srdcem dítě a bude vědět, že po porodu ho odloží? Myslíte si snad, že tímhle zvýšíme porodnost?
Příběh první: Ona ho bude 9 měsíců nosit a pak ho pod „tlakem okolí a takzvané dnešní společnosti“ neodloží-neposkytne k adopci, nechá si ho a důsledky? Vidíme to denně – zanedbané, zneužívané děti, zavražděné, mrtvé ….. – budu mít vztah k dítěti, které si nechám pod tlakem okolí? Je mi 18 a jsem matkou a zároveň dítětem – nemám práci, ani společenské uplatnění, partner ode mě v drtivém případě už jen při vyslovení slova „dítě“ odejde. Život, který mám před sebou? Skončím na krku v „lepším případě“ rodičům v tom horším případě státu – sociálce.
Příběh druhý: Nosím pod srdcem 9 měsíců dítě. Mé okolí to vidí, mám břicho, cítím, jak se hýbe, každý se mě ptá, jestli se těším. Tvrdošíjně opakuji, že se netěším, že ho odložím-dám k adopci. Mé okolí to nechápe – vždyť je to dítě – „boží dar“. Po porodu ho opravdu poskytnu k adopci – já bych ho nechtěla, nejsem připravena být matkou – vždyť jsem ještě napůl dítě. Mé okolí to nechápe – jsem krkavčí matka, vlastní dítě jsem odložila, jsem vyvrhel společnosti, který si neváží života.
Hormonální změny v těle a ostatní „kratochvíle“ těhotenství a následného porodu, poporodní blues a deprese, také nechme stranou ..
Jeden můj přítel mi řekl, že obdivuje, co žena – matka zvládne, většina zástupců mužského pohlaví to má nastavené obdobně. Děti se na svět neprosily, přesto jsme schopni je přivést do světa, kde o ně rodiče nestojí – protože byli mladí, protože antikoncepce selhala, protože jsem šla z parku domů a nějaký hajzl mě znásilnil?
Velmi Vás tedy pánové prosím, vynechte diskuze, kdy máte téma „pouze z druhé ruky“ – nikdy jste nerodili, ani dítě 9 měsíců nenosili. Mateřskou lásku v podstatě nedovedete pochopit a argumentovat tím, že přeci máme baby boxy – protože máme tyhle super moderní zařízení, tak proto se jednou měsíčně najde dítě v igelitce?
Tahle společnost není připravena vidět těhotné ženy a poté je vidět bez dětí a neodsoudit je ..
